Čtenářovo desatero pro recenzenty

07. 11. 2011 | † 08. 12. 2011 | kód autora: QqR

Múza recenzentova se obejde bez lyry, svitků s poezií či divadelních masek. Stačí jí jehly. SPOUSTA jehel. Místo rajcovní tógy nosí ještě rajcovnější bílý laboratorní plášť a rozumný člověk radši ani neuvažuje, co má pod ním.

Jenže pozor! Než začnete uvažovat o lehkých děv(k)ách, pochopte, že se více než domině (či dokonce subince) podobá vyšetřovatelce tajné služby s ne právě pozitivní pověstí.

 

Pochopitelně, má to svá "ale". Dá se říct, že mezi recenzenty a autory/nakladateli panuje stav ozbrojeného příměří. Autoři (a nakladatelé) chtějí být chváleni. To je pochopitelné. Co je ovšem méně pochopitelné, jsou situace, kdy něco zvrtají a chtějí být chváleni i za to.

Jejich pohled na věc popsal nejlépe Johann Wolfgang Goethe v následující básni:

Byl u mne chlap a byl můj host;
jídla jsme oba měli dost;
co denně mívám, já mu dal,
a host si řádně dopřával
krmí a zákusků rozličných.
Apak, když naplnil si břich,
ten čert navštívil souseda
a dal se do mého oběda:
"Polévce scházelo koření,
vínu zas síla, tuk pečeni -"
Urážky mě bolí!

Ach krucielement!
Vyžeňte ho holí!

Je to recenzent!

 

Čtenáři a recenzenti to vidí trochu jinak.

Nikoho z nich nezajímá, jestli si autor – který je nechá ujídat z vlastního talíře – na svých blafech pochutnává. Zajímá je pouze, zda výsledná krmě dokáže svou lahodností vyrazit dech, nebo zda po požití následuje těžký břichabol. Spíš než než o sousedské klevetění (přestože česká fantazácká scéna je malým rybníčkem) se jedná o aktivitu podobnou působení "food kritika", jehož úkolem je především hodnotit kvalitu pohostinských zařízení a pomáhat lidem s výběrem.

Na druhou stranu, jeho úkolem NENÍ krizitovat, rozhodně ne za každou cenu a způsobem ostrovtipným. Pokud si to dílo zaslouží, negativní hodnocení je na místě. Ovšem podložené fakty, ne pouhým osobním dojmem. Pak by, nedej Bože, mohlo dojít k dštění ohně a síry na hovězí na houbách, v kterém – ach, jaká ohavnost! – byly houby!

(To stejné ale platí i u oslavných serenád na knihu. Chválit jen proto, že se mi něco líbí, můžu na blogu, v recenzi musím vše podložit důvody. Každému se totiž líbí něco jiného, někdo rád holky, jiný upí... vdolky.)

 

Panuje obecná představa, že negativní recenze znamená automaticky u vydavatele problémy, a že ti, co píšou převážně pozitivně, tím vykonávají rektální alpinismu...

.... Stejně tak se ale dá říct, že psát recenze plné humoru a sarkastických poznámek, jakou újmou byla kniha na duši pisatele, je podbízení se čtenářům, kteří podobné jízlivosti často milují.

Jediný rozumný přístup je takový: pište, jako by recenzi po vás měla číst inkviziční komise, a chtěla vyargumentovat, proč tvrdíte, co tvrdíte. Ať už tvrdíte cokoli.

 

V následujících řádcích hodlám shrnout deset tezí, jak by měla vypadat dobrá (ehm... jiná než příšerná) recenze. Nejedná se o soubor nějakých dogmat, spíš čtenářských postřehů, které se mi podařilo spáchat po celou dobu, co čtu nejrůznější recenze v nejrůznějších médiích. Postřehů, kterými se při psaní i řídím.

Zaměření na téma "jak zaujmout normálního čtenáře" zde nenajdete – jednak na toto téma byla napsána spousta článků osobami mnohem povolanějšími, jednak podle skromného elinořího názoru je normální čtenář mýtický tvor, stejně jako jednorožec či olgoj chorchoj. O všech třech se hodně namluví, existují stohy návodů k jejich ulovení... a zdá se, že ani jedno z toho nikdo nikdy prokazatelně neviděl.

 

1. Recenzentovým úkolem je čtenáře seznámit s knihou.

Jinými slovy, cílem recenze je seznámit člověka z knihou a poskytnout mu dostatek vodítek, aby usoudil, jestli si ji chce přečíst, nebo ne.

Jestli by se mu mohla líbit, nebo ne.

Jestli... a tak dále.

Recenzent ví, co je kniha zač. Je schopný ji zasadit do širšího kontextu, srovnat s ostatními daného žánru a subžánru. Jeho úloha je úlohou průzkumníka. Nepíše PR článek ani "co-to-ten--pustil-do-světa". Zprostředkovává kontakt.

 

2. Recenzent neprozrazuje čtenářům děj.

Není jediný důvod to dělat. Děj totiž čtenáře nezajímá. Opravdu, ani trochu. Pokud tedy nepíše zápis do čtenářského deníku na knihu, kterou nečetl, a nepotřebuje zakamuflovat v zájmu dobré známky své opovrhování povinnou četbou.

Ano. Děj je něco, co patří do knihy, a vykecat všechna překvapení předem je podlé, nečestné a nesportovní. Člověk tím navíc ztrácí důvod si knihu přečíst. Všechna tajemství (či jejich naprostá většina) mu již byla odhalena, proč tedy ztrácet čas nad již poznaným?

 

3. Recenzent neříká pouze vlastní názor.

Čtenář se od něj nedočká necílených superlativů či neodůvodněného zatracování. Recenzent zná žánr, je schopný odhadnout autorovy úmysly i cílovou skupinu, dokáže rozpoznat cíle knihy – a podle toho se zařídí. Tvrzení se snaží konkrétně doložit a zdůvodnit.

Ať už jde z proudem či proti proudu, dokáže ve svém textu ukázat, proč tvrdí to, co si myslí. Vlastní názor je fajn a nikdo proti němu nic nemá. Ale odvaha říct, co si myslím, ještě neznamená, že nemám pravdu a že dokážu čtenáři něco konkrétního říct. Kulinářskou metaforou: když v textu stojí, že grilovaná ryba byla příšerná, neřekne to naprosto nic. Mohla totiž být příšerná na sto tisíc způsobů – spálená na uhel, překořeněná, nepropečená... čtenář nechť si dosadí dle vlastní fantazie.

Když se ale pohoršuje nad kvalitou ryby, protože tuňák byl uvnitř růžový – jednak tím vymezí svůj náhled, jednak dá každému možnost usoudit, jestli je tato příšernost podle něj skutečně příšerná.

Stejně tak je úžasné mezi výkřiky o luxusnosti a úžasnosti předloženého pokrmu konkretizovat, proč si to recenzent myslí. Recenze nemá dát čtenáři prostor pro cvičení z dojmologie, ale poskytnout mu co nejpřesnější fakta.

 

4. Recenzent nevaří z vody.

Opakuji to znovu, ještě jednou, a budu to opakovat neustále. Recenzent by měl vědět, o čem píše. Pokud neví, je jeho povinností tuto znalost získat či nějakým inteligentním způsobem obejít. Ovšem ve chvíli, kdy se spoléhá na nepotvrzená fakta, koleduje si o průšvih. Stejně jako autor článku, který si dostatečně nezpracuje podklady, nezabrání mu to napsat článek – a pak se diví.

I když je text určený naprostým laikům, neuškodí jej dát dohromady způsobem, nad nímž nebudou do věcí zasvěcení dostávat záchvaty smíchu. Ne, pokud to není naprosto nutné a nesnažíte se maskovat zásadní otázky národní bezpečnosti. I tak je ale dobré nechat podobné konspirace na mužích v černém, na rozdíl od většiny recenzentů jsou v oblasti kamuflování profíci.

 

...


.... Recenzent vychází z precedentu, že jeho vztah ke knize nikoho nezajímá.

Ano, je to hořká pilulka, ale jestliže si po přečtení recenze vybavuji především jak se jejímu autorovi kniha zamlouvala či nezamlouvala, je něco špatně. Tyhle věci patří na blog, případně do osobní variace na show Winfrey Oprah. Čtenáře ale motivuje potřeba zjistit si o konkrétní knize něco víc – a nic jiného.

Pochopitelně, recenze je subjektivní publicistický útvar. Ale to je dáno tím, že recenzent, jeho životní náhledy a zkušenosti, literární preference i osobní rozhled, slouží jako filtr pro informace. Ve všem ostatním by se měl držet snahy o maximální objektivnost. Napsat, že větší ohavnost jste nenalezli nikde, ani mezi povinnou četbou, vytváří jistý obrázek – a především prostor pro smeč: "Hm, to toho autor recenze asi moc nepřečetl."

 

6. Recenzent čtenáři neříká, co se mu bude (a nebude) líbit.

Nejen, že to není zdvořilé, ale jedná se i o spolehlivý způsob, jak si pod sebou podříznout větev. Každý člověk je jiný, navíc elinoří přirozená reakce na "tohle si musíte přečíst!", "zaujme vás to!" či "takový hnus jste ještě neviděli!" je prosté povytažení obočí a nevinné slůvko: "Vskutku?" A zpravidla následuje o poznání vinnější sarkasmus.

 

7. Recenzent neprovádí rektální alpinismus.

A to nijak, nikomu a nikdy. Za žádných okolností!

Nepíše pozitivně proto, aby potěšil nakladatelství. Je v pozici relativně nezávislého zdroje informací a tu si musí podržet.

Nepíše to, co si myslí, že by čtenáři jeho webu chtěli číst, a nepodbízí se tak jejich vkusu. Nelze spáchat nic horšího, než tvořit rádobyvtipné články a být zábavný za každou cenu.

Nepíše tak, aby působil skvěle, inteligentně, moudře, prostě způsobem, že všichni jsou hňupové a on letadlo. Není přece Duke Nukem a nepotřebuje si zvyšovat hodnotu ega.

Naopak – píše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, věci, za kterými si stojí, způsobem, který shledává tím nejvhodnějším. Pochopitelně takovým, aby byl v souladu s účelem recenze (tedy seznámit a informovat).

 

8. Recenzent nepodceňuje zpětnou vazbu.

Ta je důležitá, už proto, že poskytuje člověku možnost se nad sebou a svým směřováním zamyslet. Málokdo je schopný do světa pustit něco, co považuje za "epic fail", ovšem najít něco takového na vlastním, pracně vytvořeném textu, to je práce pro osobu extrémně hyperkritickou. Mít spolehlivé betareadery je velkou pomocí.

A to samé platí o čtenářích. Cizí oči vidí recenzi z jiného úhlu pohledu, a snáz postřehnou chyby, které autorovi úspěšně unikají. V takovém případě není na místě nadávat na ignoranty, ale zamyslet se, jestli náhodou na jejich postřezích není něco zajímavého a přínosného. Často bývá. A pokud se přece jen jedná o flame – i flame má své výhody. Minimálně vzbuzuje pozornost a může vést k inteligentní debatě (pokud se tedy recenzent udrží a nepřestane vystupovat věcně a kultivovaně).

 

9. Recenzent dodržuje pravidla českého pravopisu.

Jedním dechem dodávám: v míře, která neodporuje jeho nejlepšímu vědomí a svědomí, čímž narážím na přechylování jmen zahraničních autorek. To je ale jediný případ, kde se dá polemizovat, zda přece jen... ve všech ostatních platí – a to bezpodmínečně, bez výjimky – že existují jazykové normy a ty se dodržují. Nábodeníčka dlouhá či krátká, interpunkční znaménka, i/y, s/z a další podobné lahůdky nemají se světonázorem a svědomím nic společného. O estetických kritériích si každý může myslet své. Ale jestliže není v záloze dobrý argument typu "ty autorky se tak nejmenují a samy by své jméno nepoznaly!", platí "líbit se ti to nemusí, dodržovat to musíš!".

 

10. Recenzent se snaží, aby jeho jméno fungovalo jako... značka.

Značka a záruka kvality. Důvod, proč číst jeho články – protože umí psát dostatečně zábavně, fundovaně, a fungovat jako relevantní zdroj informací. Měl by být pro čtenáře webzinu zárukou, že když ztratí minutu, dvě, tři... pročítáním jeho textů, nebude to promrhaný čas. Důvodem, proč se budou vracet, přestože nebudou nezbytně nutně hledat konkrétní informace o konkrétní knize...

A takové věci dokáží – mimo jiné – pohladit ego. Naprostá většina recenzentů se totiž k jiné další odměně nedostane.

 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky literatura

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38